PERSKÁ KOČKA

PERSKÁ KOČKA

Perská kočka je velice příjemné a klidné stvoření a proto je ideální pro chov v bytě. Není nutné, aby měla venkovní výběh k tomu, aby byla šťastná, spíš je pro ní důležité útulné místo na spaní a spousta mazlení se svým páníčkem. Vyvážená a pestrá strava poskytuje kočce základ pro dlouhý a zdravý život. Dlouhá srst Perské kočky je náročná na péči. Vyžaduje každodenní starostlivost, aby neplstnatěla. Bohužel mají některé Perské kočky s extrémně krátkým čumáčkem problémy s výrazným slzením očí, takže se u nich musí každodenně provádět i péče o oči a měly by se i pravidelně koupat.

Stavba těla:

– středně velké plemeno
– kulatý obličej i celé tělo
– hrudník je široký, ramena a záda v jedné linii
– krátké, podsadité nohy
– ocas huňatý
– velké, zakulacené uši
– oči jsou velké, kulaté a většinou žluto-oranžové (kromě varianty colourpoint a bílé (modrá) a u činčil (zelená)
– váha u kočky 3,5 – 6 kg, kocour do 7 kg

Srst:

– dlouhá, hedvábná s podsadou
– téměř všechny barvy

Povaha a charakter: Na první pohled možná vypadá jako plyšová kočka , ale tento dojem je klamný, protože za měkkou srstí, kulatým obličejem s dlouhými chlupy a zaoblenými vary těla skrývá poměrně silnou vůli, inteligentní charakter, kterým často dosáhně přesně to co chce – to je důvod proč se často perské kočky označují za tvrdohlavé. I přesto je to víc než nudná domácí kočka na mazlení. Není to žádný větroplach, ale ani flegmatik. Je to prostě přátelská a důvěřivá – a své pocity ukazuje pouze těm, kteří patří mezi její nebližší. Cizí lidi se jí moc nezamlouvají.

Náchylnost na nemoci: Perská kočka byla masově šlechtěna v 20. století a jako módní kočka musela bojovat s mnoha zdravotními problémy. Zejména kvůli neustálým pokusům o kratší nos, o který usilovali šlechtitelé, tato kočka zbytečně trpěla. Extrémně plochý nos kočkám způsoboval dýchací potíže, slzení očí a obtíže při jídle. V současné době se někteří svědomití chovatelé snaží vrátit ke klasickému vzhledu a hlavně zdravým a šťastným kočkám. Doufejme, že se jejich snaha bude korunována úspěchem a zabrání se tak zbytečnému utrpení zvířete, které doplácí na lidské preference co se týče vzhledu.

Zkratka PKD také dominovala a stále dominuje v diskusi mezi chovateli těchto koček: Je to zkratka pro „polycystické onemocnění ledvin“, tj. dědičně podmíněné tvorbě ledvinových cyst, které se objevuje hlavně u Perských a exotických koček, ale také Britské krátkosrsté kočky, Birmy a Ragdolla. Tímto onemocněním je částečně ovlivněna více skoro polovina těchto koček, což je noční můra pro chovatele a majitele. Klinické symptomy se bohužel projeví až v pozdějším věku v důsledku selhání ledvin. V té době mohou mít chovné kočky potomky, kteří jsou PKD pozitivní. Ultrazvukovým vyšetřením je možné toto onemocnění diagnostikovat již u koťat (od desátého týdne života je možné zjistit, zda jsou na ledvinách cysty, tj. puchýře naplněné tekutinou). Je důležité, aby kočky s cystami byly systematicky vyloučené z chovu kvůli dědičnosti, která byla vědecky prokázána nade vší pochybnost. Nemocná kočka předává potomkům gen s 50 % pravděpodobností v případě, že je zkřížena se zdravým jedincem, tzn., že 50 % potomků bude PKD pozitivních i když to někteří chovatelé popírají ze zřejmých důvodů. Podrobné informace naleznete např. zde: https://www.genomia.cz/cz/test/pkd.

Historie: První perská kočka byla dovezena Pietrem de la Vallem z Persie (z území dnešního Íránu) do Itálie již v roce 1620. Téměř současně dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac další kočky z Turecka do Francie (byly ale spíš podobné kočkám angorským). Podle dostupných informací je v tureckém hlavním městě Ankaře ještě v roce 1876 označovali jako angorské kočky. Poté co si tyto kočky získaly popularitu ve Francii jako mazlíčci pro šlechtu se dostaly do Anglie, kde je proslavila královna Viktorie, která vlastnila 2 kočky této rasy. Díky této popularite chovatelé z Anglie založili cílený chov. V roce 1970 bylo hodně chovů založeno v Americe, bohužel ke škodě pro kočky. Rasové vlastnosti jako podsadité tělo a krátkým nosem byly stále více žádané. Tyto negativní změny přišly s prodejem koček i do Evropy. Až v posledních asi 20 letech se daří zodpovědným chovatelům šlechtit kočky, které mají jak reprezentativní vzhled, tak jsou i zdravé. Dodnes je však patrný rozdílný přístup ke chovu Perských koček v Americe a v Evropě.